Journal ARS 41 (2008) 1

Jan BAŽANT

Villa Star in Prague
[Vila Hvězda v Praze]

(Summary)

Na podporu císařské kandidatury českého a uherského krále Ferdinanda I. byly v Praze italskými umělci zbudovány dvě vily a` l’antica, Královský letohrádek známý jako Letohrádek královny Anny (1537 – 1563) a vila Hvězda (1555 – 1558). Přízemí Vily Hvězda v Praze bylo v letech 1556 – 1560 opatřeno štukovými stropy s bohatou figurální výzdobou, na níž je Ferdinand I. po vzoru císaře Augusta oslavován jako mírový vladař, který přinese světu nový Zlatý věk. S Augustem bezprostředně souvisela i hlavní literární inspirace sochařské výzdoby Ferdinandových pražských vil, Vergiliova Aeneis.

Na klíčové místo ve vile Hvězda, nad vchod do vstupní chodby, byl umístěn výjev zobrazující Neptuna uklidňujícího rozbouřené moře, jenž ilustruje Neptunovu slavnou řeč začínající slovy „Quos ego“ (Vergilius, Aeneis 1, 132-141). Neméně významná byla zobrazení tří kardinálních ctností, Obezřetnosti, Mírnosti a Statečnosti, která byla umístěna na opačný konec vstupní chodby tak, že lemovala oblouk, kterým se vstupuje do ústřední haly. Zatímco Obezřetnost, jež je zobrazená na vrcholu klenby, byla zobrazena způsobem obvyklým již od středověku, tedy se zrcadlem symbolizujícím sebepoznání, ostatní dvě ctnosti jsou patrně Broccovy inovace. Napravo je Statečnost zobrazená v akci, naklání se dopředu a zabodává do země kopí, na zemi leží přilba a štít. Nalevo je Mírnost sedící na trůně, kopí drží za zády. Druhou ruku má v odmítavém gestu nataženou k Amorovi, který stojí před ní se šípy v ruce.

Kardinální ctnosti byly ovšem čtyři, takže každému návštěvníkovi Hvězdy bylo jasné, že vstupní chodba musí obsahovat i Spravedlnost, tím spíše, že ji Ferdinand po vzoru císaře Augusta kladl spolu s Obezřetností na první místo mezi všemi ctnostmi. V souladu s Ferdinandovým osobním mottem, „Fiat justitia et pereat mundus“, byla Spravedlnost ve vstupní chodbě Hvězdy umístěna na nejdůležitějším místě, ve středu klenby. Měla podobu Atalanty s uťatou hlavou kalydónského kance u nohou. Spravedlnost byla od středověku zobrazovaná s váhami, což v tomto případě nebylo nutné, protože váhami byla samotná Atalanta, jejíž řecké jméno znamená „vyvážená“, a proto byla ztotožňována se souhvězdím Vah. Spravedlnost je ústředním motivem antického mýtu o kalydónském kanci, jenž byl v renesanci chápán jako symbol kacířství a zla obecně. Z tohoto důvodu hrál kalydónský lov významnou roli i ve výzdobě Královského letohrádku na Pražském hradě, kde mu byly vyhrazeny všechny cviklové reliéfy na jižní straně, která byla obrácená k odbojné Praze, k níž je rovněž orientována vstupní chodba Hvězdy.

Pro politický význam Spravedlnosti personifikované Atalantou hovoří jednoznačně výjevy, které ji bezprostředně obklopují v nejvyšším a tedy nejdůležitějším výzdobném pruhu vstupní chodby vily Hvězda. Při pohledu od vchodu ji předcházela Fáma, vyhlašující slávu Habsburské dynastie, a za ní byla zobrazena Victoria píšící na štít zprávu o vítězství ctnosti nad zlem, které ztělesňoval spoutaný zajatec zobrazený před ní. Zobrazení čtyř kardinálních ctností, jež návštěvníka vítaly ve Hvězdě, byly úvodem k nejdůležitější místnosti celé stavby, jíž byla centrální hala pojatá jako chrám ctnosti. Její poselství úzce souvisí nejen s personifikacemi ctností na vrcholu klenby ve vstupní chodbě, ale i se všemi ostatními výjevy, které jsou umístěny ve dvou pruzích po stranách. V nejnižším výzdobném pásu je umístěna série výjevů, jež jsou opět uspořádány v párech. Návštěvník stojící na prahu měl po pravé ruce výjev s chlapcem vezoucím sklizené obilí, jehož protějškem byl výjev na opačné straně chodby, který zobrazoval chlapce vezoucího na velbloudu soudek, tedy rovněž plod sklizně. Na dalším páru výjevů umístěných v nejnižším výzdobném pásu u vstupu do ústřední haly je napravo zobrazena orba a setí, zatímco na protějším výjevu je sklizeň. Tyto dva výjevy jednoznačně ukazují, že v této sérii se nejedná o žánrové výjevy z vesnického života. Nejsou to totiž ilustrace požehnaného Zlatého věku, protože v zobrazení sklizně vidíme v roli ženců vojáky a na poli je připraven kůň, aby je odvezl do bezpečí, přestože je celý výjev situován před městské hradby. Situaci ohrožení evokuje i orba, protože za pluhem je žena, před ní zobrazený muž má sice přes rameno přehozený pytel se zrním, ale neseje, jeho hlavním úkolem je zjevně to, aby ženu hlídal.

Výjevy, které jsou zobrazeny ve vyšším výzdobném pásu, ukazují, kam chlapci sklizené plody země vezou. Jsou tam totiž zobrazeny obětní výjevy a scény z božské sféry, v nichž poznáváme Apollóna a naproti němu, tedy opět v páru, jeho sestru Dianu. Diana je zobrazena velmi nezvykle. I když před ní hoří oltář a za ním vylézá na strom had, aby pojedl z obětních darů, Diana nečinně sedí a čeká. Výše popsané motivy, které se objevují na stěnách dvou dolních pásů vstupní chodby, nacházíme společně na jednom jediném místě, v Iliadě. Homér se ve svém líčení příběhu o kalydónském kanci sice nezmiňuje o Atalantě, ale zato podrob-ně líčí důvody, které vedly Dianu k tomu, aby na Kalydón strašného netvora seslala (9, 529-549). Kalydónský král se totiž provinil bezbožností, nebo při obětování prvotin ze sklizně Dianu vynechal, a proto je ve Hvězdě zobrazena, jak na svůj díl marně čeká.

Hlavní téma vstupní chodby Hvězdy byla oslava spravedlnosti a zbožnosti jakožto hlavních pilířů Ferdinandovy vlády. Proti zbožnému Aeneovi byl postaven kalydónský král Oineos, který byl přísně potrestán za to, že nedodržoval všechny tradiční rituály. Antická mytologie tu posloužila k implicitní oslavě katolické ortodoxie, což bylo téma obzvlášť aktuální v tehdejší Praze, v níž proti Ferdinandovi stála silná protestantská opozice. Ve dvorském umění Ferdinanda I. bylo téma zbožnosti a spravedlnosti propojeno s obhajobou politického absolutismu založeného na vladařově božskosti. Téma rovněž úzce souviselo s tehdejší situací v českém království, kde bylo ještě v čerstvé paměti stavovské povstání roku 1547. Dalším a posledním tématem vstupní chodby byla proto apoteóza, na níž odkazovala především Léda s Jupiterem v podobě labutě zobrazená na prominentním místě vstupní chodby, přímo nad dveřmi ke schodišti, kterým se vstupovalo do patra.

Léda s labutí se v tehdejším monumentálním umění objevuje výlučně ve dvorském umění Karla V., který se tímto způsobem stylizoval do role druhého Jupitera, v čemž ho následoval také Ferdinand I. Spojení Lédy s labutí bylo v tomto kontextu chápáno jako symbolické vyjádření apoteózy, což bylo ve Hvězdě naznačeno tím, že dvojice je zobrazena na oltáři. Výjev s Lédou je umístěn ve vstupní chodbě tak, že tvoří výchozí bod velice významného pruhu, jenž je kolmý na osu chodby. Ve středu je zobrazena Atalanta a po jejích stranách jsou Dioskúrové. Castor a Pollux, které Léda počala s Jupiterem, spojují toto téma s kalydónským lovem, protože polobožská dvojčata patřila k jeho nejvýznamnějším účastníkům. Dioskúrové souvisejí s Atalantou i v tom, že se jedná o planetární božstva. Atalanta byla spojována nejen se souhvězdím Vah, ale rovněž s Astraiou, bohyní spravedlnosti, kterou Jupiter umístil na nebesa jako souhvězdí Panny. Astraia jako poslední opustila lidstvo po skončení Zlatého věku, a byla proto úzce spjata s mýtem o jeho obnově, který tvořil klíčovou komponentu dvorského umění Ferdinanda I.

Vila v královské oboře v Liboci zbudovaná na půdorysu hvězdy byla známá jako Hvězda už v době svého vzniku. Nebeské těleso evokoval nejen její půdorys, ale také bílá střecha v podobě vysokého jehlanu, jež je doložena v archivních dokumentech. Dobovým komentářem k této neobvyklé architektonické koncepci byly štukové reliéfy v interiéru Hvězdy, v nichž se opakuje v různých variantách téma apoteózy. Jejím hlavním atributem byla v antickém Římu hvězda, jež se objevovala nad hlavou zbožštěných antických císařů. Iulus, který je zobrazen ve středu pražské Hvězdy, byl prvním z rodu Iuliů, na jehož hlavě se hvězda objevila. Když po pádu Tróje jeho děd Anchises odmítal hořící město opustit, Jupiter nechal nad vnukovými skráněmi zazářit božské světlo. To však Anchisovi nestačilo, a chtěl, aby mu nejvyšší bůh dal jasné znamení, že jeho potomci jsou hodni boží přízně, jak zdůrazňuje pro „svou zbožnost“ (Vergilius, Aeneis 2, 689: „si pietate meremur“). Jupiter odpověděl zahřměním a hvězdou, která přeletěla přes střechu Anchisova paláce a zmizela v Idě (Vergilius, Aeneis 2, 694: „stella“; 2, 700: „sidus“ ). Anchises ihned pochopil, jaký význam mělo Jupiterem seslané znamení, protože hvězda zmizela v idském lese přesně tam, kde s Venuší počal Iulova otce.

Tisíce let poté, co byl smrtelníkům zjeven božský původ rodu Iuliů, byl tento projev boží přízně zinscenován v královské oboře u Prahy, ve druhém idském lese. Do jejího středu spadla z nebes Hvězda, aby světu ozná¬mila příchod Zlatého věku. Korunovace českého a uherského krále Ferdinanda I. císařem Svaté říše římské měla být jeho počátkem. Vila Hvězda byla proto dokončena ve velice krátkém čase, ještě před 8. listopadem roku 1558, kdy Praha nového císaře slavnostně uvítala. Architektonickou podobou i vnitřní výzdobou vila Hvězda ohlašovala, že sídlem dědiců císařského trůnu již není Řím, novým středem světa se měla stát Praha, Vídeň a Bratislava Ferdinanda I. a jeho potomků.