Časopis ARS 48 (2015) 1

Jan BAŽANT

Sny surrealistů a dědictví antiky

(Resumé)

Jindřich Štyrský, jeden z nejvýznamnějších malířů českého surrealismu, měl „dětskou vzpomínku“ na obraz Medusy velice intenzivně propojenou se vzpomínkou na zesnulou sestru. V komentáři ke kresbě „Podobizna mé sestry Marie“ [obr. 2] Štyrský napsal, že v „raném dětství“ spatřil „v nějakém časopise barevnou přílohu,“ na níž byla hlava Medusy. Uťatou hlavu nasadil ve svých představách sestře, které „padla jako ulitá.“ Štyrský umístil „Podobiznu mé sestry Marie“ i s příslušným komentářem na úvod knihy „Sny“, kterou připravil k vydání rok před svou smrtí. Ilustrované sny, které v knize bezprostředně následují po vzpomínce na sestru a obraz Medusy, s tímto mytickém monstrem úzce souvisejí. V letech 1925-1930 se mu opakovaně zdál sen o hadovi, který ho škrtil, ale jemu to bylo příjemné. V těchto snech tedy pokračuje motiv hrůzy spojené s libostí, jehož emblémem byla pro Štyrského „dětská vzpomínka“ na obraz Medusiny hlavy. V roce 1934 se Štyrskému ve snech objevovali dva hádci, kteří před ním tančili a líbali se: „Jeden z nich byl zelený a druhý červený.“ Na kresbě „Dva hádci“ je zobrazena lidská hlava, která je useknutá tak, že zůstala jenom dolní část s výraznými rty. Z torza hlavy vyrůstá had líbající se s hadem, který se k němu připlazil seshora [obr. 4]. Tato hlava, z níž vyrůstá had, souvisí se vzpomínkou na uťatou Medusinu hlavu, na níž malého Štyrského zaujaly, jak píše v úvodním textu, právě výrazné rty. Ve stejném roce Štyrský motiv rozvedl na obraze „Člověk sépie,“ kde je zdůrazněna rudá barva rtů, která hrála důležitou roli ve vzpomínce na obraz Medusy [obr. 5]. Na obraze jsou hadi barevně odlišeni, ten vyrůstající z torza hlavy je celý červený, zatímco ten, který je nahoře, je zčásti červený a zčásti bledě zelený. Štyrského vzpomínka na obraz Medusy prošla další proměnou v roce 1940, kdy se v jeho snech po desetileté přestávce opět objevili hadi. Na kresbách inspirovaných těmito sny najdeme dva hady vyrůstající z ženského poprsí, ženy, které vypadají od pasu nahoru jako hadi, či další variace na ženy-hady [obr. 6]. Začátek Štyrského knihy o snech měl demonstrovat, jak se mu od roku 1925 do roku 1941 „dětská vzpomínka“ na obraz Medusy znovu a znovu prolínala s dětskou vzpomínkou na sestru, která se mu stala emblémem ženy – milenky, matky i životního a uměleckého principu. Štyrského „vzpomínka z dětství“ se týkala obrazu Medusy od Rubense a Snyderse. Jedině na tomto zobrazení má Medusa zlaté vlasy, modré oči, pootevřená ústa a z krku jí teče krev. Originál Rubensovy Medusy byl pro Štyrského snadno dostupný, protože je ve Vídeňském Uměleckohistorickém museu [obr. 7 a 9], v Moravské galerii v Brně je navíc dílenská kopie, která vznikla současně s originálem [obr. 8]. Rubensova Medusa tradiční téma obohacuje o filosofickou reflexi. Konec monstra je začátkem ještě většího zla: z jeho krve se rodí jedovaté zmije, jimž dal podobu Rubensův spolupracovník, Frans Snyders. Rubensova mrtvá Medusa je zdrojem života, který rozseje smrt po celém světě. Podle antického mýtu byla totiž Libye plná jedovatých hadů, kteří se zrodili z krve, která kapala z hlavy Medusy, když s ní Perseus přelétal nad libyjskou pouští. Rubensova Medusa není jenom zabijákem, ale také ploditelkou, emblémem ženy. Je to první a nejslavnější femme fatale evropského umění, ztělesnění nebezpečí, které mužům hrozí od žen, které je svádí, aby je mohli zničit. Klíčem k obrazu je pářící se pár zmijí v pravém horním rohu, které se v roce 1934 objevily ve Štyrského snu o dvou hádcích. Stejně jako v malířově snu i na Rubensově obrazu je sameček zelený a samička červená [obr. 9]. Stejně jako v malířově snu i na Rubensově obraze je agresivní sameček nahoře, zdánlivě submisivní samička je dole, ale v tom je právě její zákeřnost. Při bližším pohledu na Rubensův obraz se ukáže, že samička v dokořán otevřené tlamě drží hlavu samečka. Na Rubense navázal Andreas Schlüter ve výzdobě berlínské zbrojnice [obr. 10]. Inspirací pro Rubensovy i Schlütterovi zmije byl Pliniův text - v „Kapitolách o přírodě“ totiž napsal, že samička zmije při páření ukousne samečkovi hlavu. To, že se Rubens Pliniem inspiroval, dokazuje nejen zobrazení polibku smrti, ale i to, jak Plinius popsal, co páření následuje: „samička nosí vajíčka v těle, dokud se nevyklubou, potom rodí jedno mládě denně. Jelikož může mít až dvacet mláďat, některá nenarozená mláďata nečekají a prorazí si cestu jejím bokem, čímž matku zabijí.“ Na Rubensově obrazu je zobrazeno nejen páření zmijí, ale pod ním je zobrazeno tělo samičky, z něhož se právě vydralo netrpělivé mládě, které tak pomstilo smrt svého otce. Štyrský „v raném dětství“ údajně náhodou spatřil barevnou reprodukci Rubensovy Medusy, která se mu prolnula se sestru. To však není možné, protože Štyrský se narodil v roce 1899 a během jeho dětství žádná barevná reprodukce Rubensova obrazu nebyla publikována. Štyrský tedy neviděl reprodukci, ale olejomalbu. Náhodné zhlédnutí barevné reprodukce „v raném dětství“ však odpovídalo lépe surrealistickému postoji, který zdůrazňoval spontánnost, nevědomost a silné zážitky z dětství, které určovaly další vývoj osobnosti. K autostylizaci surrealistů patřilo rovněž odmítnutí tradičních společenských norem, včetně klasického vzdělání. Cílem této stati bylo prokázat, že i zdánlivě osobní představy Jindřicha Štyrského jsou součástí evropské literární a obrazové tradice, jejíž kořeny jsou v antickém Řecku a Římu. Neobvyklý motiv hada, který líbá a zabíjí, propojuje Štyrského sny a umělecká díla s kulturním dědictvím antiky.